Exkurze žáků 2. stupně do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a do Národního technického muzea v Praze

Většinou se žáky jednou ročně jezdíme do Prahy kvůli návštěvě divadla, tentokrát jsme navštívili Poslaneckou sněmovnu a zase takový rozdíl to nebyl. V divadle jsou dobří herci, ale špatně placení. Ve sněmovně je to naopak.

Vzhledem k tomu, že jsme sněmovnu navštívili v pátek, mnoho lidí už jsme zde pracovat nezastihli. Bludištěm chodeb a sálů nás provázela paní poslankyně Jana Berkovcová. Žáci obdivovali blyštivé lustry a zdobené stropy, ale museli si dávat pozor, aby se v spletenci chodeb, schodišť a podchodů neztratili. Paní poslankyně s žáky zopakovala, co by měli znát z hodin občanské výchovy, a pojmy jako ústava, parlament nebo předseda získaly hmatatelnější obrysy.

Žáci viděli místa, která znají jen ze zpráv.

„Tady u těchto mikrofonů hovoří pan premiér k celému našemu národu,“ vysvětlovali jsme svědomitě žákům. „Támhle sedí předseda poslanecké sněmovny. Těmihle čudlíky zase mohou poslanci hlasovat o výši svých platů a u tohohle pultíku dal jeden poslanec pohlavek druhému.“

Žáci se při odchodu ze sněmovny shodli, že o politické kariéře nikdo z nich netouží. Tedy až na malého Honzíka (jméno je změněno kvůli ochraně Honzíkovy identity), kterému by se prý práce ve sněmovně zamlouvala. Na jeho obranu - Honzík se v hodinách hlásí o slovo, když neví, co řekne. Když mluví, neví, co říká. A když domluví, už neví, co povídal. Takže mu, přátelé, neberme sny a možná ho za pár let uvidíme hlasovat o naší budoucnosti.

Na Václavském náměstí zatoužili naši žáci, jak je pro děti z maloměsta typické, po rychlém občerstvení s vyšší hladinou nasycených tuků, rafinovaných cukrů a sodíku a nízkým obsahem živin. Nabízeli jsme jim s kolegy jako alternativu prohlídku architektonických a historických skvostů našeho hlavního města, ale při pohledu na jejich hladem a pobouřením pokřivené tváře, navíc co by kamenem dohodil od míst, kde se v minulosti defenestrovalo, jsme raději ustoupili a dali žákům rozchod.

Na závěr jsme navštívili Národní technické muzeum, abychom spatřili, jak se lidstvo technologicky posunulo, ať už šlo o jízdu po asfaltu nebo cestu do oblak, a protože jsme nutně potřebovali vědět, kam se lidstvo posunulo i agrárně, zaběhli jsme jen o dům dál do Národního zemědělského muzea.

Když Maruška při pohledu na model krávy zvolala: „Jako by těch dobytků nebylo dneska už dost!“ Věděli jsme, že se čas nachýlil a měli bychom odejít. Děti už bolely nožky, ze všech těch semaforů, tramvají, směnáren a trdelníků se jim točila hlava, a tak jsme naskočili do našeho obcí zaplaceného autobusu, opustili stověžatou Prahu a zamířili zpět do mlékem a strdím oplývajícího Maršova.

Mgr. Tomáš Laube