Zeměpisně- přírodovědná exkurze na Sněžku

Po čtyřech týdnech v lavicích se učitelé i žáci shodli, že bylo toho učení už dost, a vydali jsme se zdolat naši nejvyšší horu.

A protože jsou učitelé tvorové zlomyslní, tak jsme se nemohli dočkat až oznámíme žákům (kteří by si rádi vychovali z rodičů šoféry a sekretářky) překvápko, že nás na nejvyšší horu nevyveze lanovka, ale vyškrábeme se na ni vlastními silami.

Sněžka nám nehodlala dát nic zadarmo, ale naše děti odkojené horským vzduchem nejsou z cukru. Prošli jsme temnými hvozdy u úpatí hory. Pod tíhou nadmořské výšky se vysoké jehličnany krčily níž a níž, dokud nás neobklopily keře a keříky, a nakonec jsme kráčeli jen po čepelích ostrých kamenů.

S rudými tvářemi jsme zdolali strmou cestu a stanuli ve výši 1603 metrů nad mořem. Divoký vítr hnal z polské strany hustou mlhu, která se při nárazu do horského masivu zvedala ve vlnách vysoko nad naše hlavy. Pedagogický dozor musel mít oči na stopkách, aby se nám žáci (hlavně jedničkáři) neztratili v houstnoucí mlze.

Na vrcholu jsme odlehčili batohům zatíženým svačinkami a zpátky jsme to měli až do Pece z kopečka. I na malé cestě se dá zažít velké dobrodružství, naštěstí jsme celou výpravu zvládli bez úrazu a nikoho jsme během náročné cesty nemuseli nechat napospas divoké krkonošské zvěři. Během výletu jsme nezdolávali horu, ale hlavně sami sebe. Život není totiž o tom, abychom ho trávili na gauči u televize.

Tomáš Laube